by V historicky normální sezóně by bruslení v polovině dubna nebylo žádným zázrakem. V chladných místech se na českém území vytvoří mocné ledové příkrovy, se kterými si Slunce jen tak neporadí. Jenže po zimě, kdy teplota klesla pod nulu jen kousek a jen občas, je každý jarní led zázrakem. Vzhledem k pravidelně přicházejícím vlnám mrazivého počasí v dubnu a v květnu nerad vyhlašuji „poslední bruslení“. To jde bezpečně prohlásit až zpětně. Prozatím v této sezóně platí, že není k dispozici žádný led, kvůli epidemii ani ten na zimních stadionech.
Jarní bruslení vyžaduje velmi brzké vstávání, 15. dubna vyrážím ještě za tmy ve 4 hodiny, do „základního tábora“ se dostávám chvilku po šesté a čeká mě deset kilometrů na kole. Prvních sedm po cestě podél potoka, kde sníh úplně roztál. Poslední tři kilometry jen po sněhu, naštěstí pěkně tvrdém. Soustavu horských jezer nechrání před Sluncem okolní kopce, a tak je i po noci s teplotou -12 C led chatrný. Vrstva starého ledu má sotva pět centimetrů a při představě, že jde výhradně o jarní jehličkový led těsně před rozpadnutím, se – nakonec jako vždy – vnitřně připravuji na koupel. U krajů se přes noc vytvořil nový led, krásně černý. Ale ani -12 nestačilo, aby zasílil nad kritickou hodnotu 28 mm. Dá se přejet svižně na břeh technikou „spálené mosty“, dokonce umožní i naskočení ze břehu a rychlý skluz na starý led, ale na celodenní bruslení to není. Slunce už stejně dávno vylezlo, zmrzlý křehký povrch ledového příkrovu brzy povolí. Několik dalších jarních kilometrů nabrusleno, odjíždím pozorovat fenomén Kulischekových varhan k níže položené říčce.
Bruslení v polovině dubna přineslo nové informace o rodu Kulischekových. Ale také otázky, třeba kam se poděly úžasné bruslařské geny pašeráckého rodu. Jedno je jisté, Kulischekovi na Šumavě už mnoho desetiletí nežijí a není známo, na jakých ledech se prohání současná generace. Přesto se zdá, že jsme objevili jednoho pokračovatele rodu, významného rychlobruslaře. Abychom nevypustili kachnu, vše pečlivě ověřujeme a zveřejníme po dalších expedicích. Dnes další sonda do historie: Kulischekovy varhany.
Do současnosti se dochovaly troje. Jen jedny z nich jsou snad kompletní, další dva nástroje ohryzal zub času, ale také nevázané řádění pohraničníků v uzavřeném pásmu Šumavy. V 90. letech se jednotlivé píšťaly kradly a pokoutně prodávaly do sběru. Proč ale Kulischek vyráběl varhany? Jak vidíte z fotografií, šlo o specifické, zcela originálně pojaté varhany. Zavěšoval je do míst, kde obvykle číhala finanční stráž. Financové byli jednak unavení z nekonečných služeb, zároveň se při čekání, většinou marném, nudili. Důmyslné varhany vyluzovaly libé tóny, Kulischek je stavěl tak, aby hrály hlavně uspávací melodie. Strážníci pak usínali a Kulischek měl cestu i s kontrabandem volnou.Při studijní cestě už trasy pašeráckého bruslení roztály. Podle posledních pamětníků varhany hrály pouze pokud v zamrzlém potoce pod ledem proudila voda. Nepravidelnost toku zdvíhá ledové desky a žene pod ně vzduch. Těžké kry vlastní tíhou klesají, dokud je mocný proud vody opět nezdvihne. Vytlačovaný vzduch Kulischek zavedl do varhan. I za vyšších průtoků, kdy voda lámala povrchový led, hrály varhany uspávací melodie. Pochodové a burcující skladby nebyly žádoucí, spící financové byli pro Kulischeka dobří financové.
Kdo ví, kdy se opět dostaneme k osudům rodu Kulischeků. Možná až v příští sezóně. Už teď se můžete těšit na historii let 1939-1950 a hlavně na senzační odhalení, kam se poděly geny bruslících pašeráků šumavských.
