Bruslení na jižní polokouli

…je to opravdu taková vzácnost? Taková, aby se z kluziště z 30. let stala archeologická/historická lokalita?

UPDATE: Díky Honzovi doplněn do informačních zdrojů odkaz na novozélandskou skupinu bruslení na přírodním ledě:-)

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel až do dneška…. Dá se vůbec bruslit na jižní polokouli? Kde?
Níže jeden zajímavý překlad z Nového Zélandu + odkaz na rozsáhlejší text z daného místa.
Prosím přispívejte do komentářů na téma bruslení na jižní polokouli, pokud něco najdete…

Bruslení pod Mt. Harper, Nový Zéland

Dost možná první veřejné kluziště na jižní polokouli.
https://www.doc.govt.nz/parks-and-recreation/places-to-go/canterbury/places/hakatere-conservation-park/heritage-sites/mt-harper-ice-rink/
https://blog.doc.govt.nz/2015/07/23/mount-harper-ice-rink/

DETAILNÍ A VELMI VELMI ZAJÍMAVÝ TEXT ZDE: https://www.doc.govt.nz/Documents/science-and-technical/has2entire.pdf

Navštěvovali ho pouze ti nejodhodlanější. První dobrodruzi museli cestovat po hrbolaté a větrné štěrkové cestě desítky kilometrů. Potom museli po úzkém pontonovém mostě překročit řeku Rangitata.

Když se kluziště v roce 1933 poprvé otevřelo, bruslaře převážel na kluziště přes řeku přívoz.

Později byl postaven pontonový most a poté visutý most, který byl každý rok po povodních obnoven. Bruslení pod Mt Harper nebylo pro slabší povahy.

Kluziště se stalo velmi populárním, navzdory obtížnému přístupu. V roce 1939 navštívilo kluziště pod Mt Harper 3 000 bruslařů! V zimě se stalo se velmi populární víkendovou destinací, a to nejen u místních obyvatel, ale také u lidí z Christchurch.

Kluziště bylo vybudováno panem Wyndhamem Barkerem. Poloha kluziště byla perfektní – ve stínu Mt Harper, a díky tomu ho v zimě byl neustále pokrýval led. I před stavbou se jednalo o plochou mokřadní oblast s dobrým přívodem vody z nedalekého potoka. Barker začal na kluzišti pracovat v létě 1931-32 a otevřel ho v roce 1933. V průběhu let byla postavena další 3 kluziště pro různé zimní sporty.

Kluziště bylo vytvořeno za pomocí vody odkloněné z malého potoka a pomocí této vody byla zaplavována malá oblast která se následně nechala zmrznout a opět zaplavit (10 cm vody každou noc), dokud led nebyl tlustý 30 cm. Po vytvoření prvních 10 cm ledu sekal pan Barker rákosí a trávu, které z ledu vyčnívaly, než se led podruhé zaplavil.

Rychlý černý led byl vyhlášený.

Kluziště bylo ve 30. a 40. letech 20. století velmi populární, přičemž hlavní aktivitou byl lední hokej. Návštěvníci si ale užívali i krasobruslení a rekreační bruslení.

Peltonova turbína vyráběla energii pro osvětlení na kluzišti a se záložním generátorem tak byla kluziště zcela soběstačná.

Ve svojí době byl zimní stadion pod Mt Harper největším osvětleným kluzištěm na jižní polokouli.

V roce 1946 odešel Barkers do důchodu a věnoval kluziště městu Canterbury. Kluziště se začátkem padesátých let uzavřelo kvůli probíhající druhé světové válce, rozvoji krytých kluzišť ve velkých městech, teplejším zimám a v důsledku toho i ničivým jarním povodním řeky Rangitata.

Rodina Allenů soukromě užívala kluziště až do 70. let. Nyní spadá pod Ministerstvo ochrany přírody Nového Zélandu a je považováno za mimořádně významnou historickou pamětihodnost, ve které je plánovaná rozsáhlá rekonstrukce a obnova.