Ještě před týdnem by nápad na 100 jarních kilometrů na přírodním ledu zněl jako naprostý nesmysl. I 100 metrů na zapomenutém plivátku nevypadalo nadějně. Moderní technologie v podobě družic a snímků, které si může prohlédnouot každý, podařily objevit několik stále zaledněných ploch. V celém Česku jich je možná i více než prstů na jedné ruce, ale rozhodně méně než na dvou. Většinou se jedná o obtížně dostupná horské jezera, navíc pokrytá sněhem.
Už zmíněná čtvrteční výprava poskytla naději a prvních 10 kilometrů. Po víkendovém oteplení vypadala předpověď počasí slibně a 100 jarních kilometrů se zdálo pouhou formalitou. Vydatné sněžení přišlo už při nástupu na led. Nějakou dobu jsme ještě viděli brusle a po dalších chvíli už ze sněhu nevylezly ani špičky bot. Sníh zůstal kyprý, bruslení omezoval jen nepatrně. Horší byly zmrazky přilepené na podrážky a podpatěnky vázání. Jelikož jsme se sněžením nepočítali, nepromazali jsme si podrážky a podpatěnky. Obvykle stačí jemné prostříknutí WD40, které zabrání či výrazně omezí nalepování sněhu mezi podrážku a vázání.
Ve zbytku pracovního týdně má ještě mrznout, ale voda na otevřených plochách už nezamrzá. Naděje na zbylých 65 kilometrů klesla do roviny nepravděpodobnosti, nicméně je známo, jak je to s umíráním naděje. Takže konec ještě není, jen nemáme plán na další dny. Třeba opět něco překvapí.