Střípky z třetí výpravy na Vranov

Konečně na ledu k zářícímu Bítovu

Bruslil jsem několikrát po Vranovské přehradě, ale nikdy se mi nepodařilo vidět z ledu sluncem ozářený hrad Bítov. Vždy byla mlha nebo alespoň pošmourno pod mrakem. Letos jsme nastoupili na sněhem mírně pocukrovaný led v Bítovské zátoce. Vzhledem k tomu, že se po ledu v době oblevy proháněl dav bruslařů, běžkařů a chodců, nebyl led valné kvality. Vyjeli jsme za zátoky, kde byl led sice stále mírně hrbolatý, nicméně mnohem kvalitnější, střídavě bílý a černý. Vyfoukané kusy černého ledu se střídaly s kousky navátého sněhu. Kluci měli pro tento typ ledu výraz dalmatin. Projeli jsme místem, kde bývá výrazná prasklina. Tentokrát byla téměř neviditelná, jen u pravého břehu byl pruh nezamrzlé vody. Všechno se jiskřilo na plném slunci. Plechová obloha bez mráčku dávala naději, že konečně spatřím nádhernou siluetu sluncem ozářeného Bítova z ledové hladiny. Objeli jsme poslední pruh skal a opravdu se vynořil, krásný a majestátní. Však nám tyto scenérie závidí i Skandinávci. Oni prostě nemají Zvíkov a Orlík nebo Bítov a Cornštejn.

Ledobežkař plave, ledoběžka ne

Poklidně jsme objeli po Želetavce ostroh kolem hradu Bítov a dojeli jsme podél levého břehu k místu, kam zasahoval pruh vody proudící řeky. Tudy se dál nedalo pokračovat, po krátké přestávce se Honza  kousek vrátil, přejel k pravému břehu a pokračoval dál. Vydal jsem se za ním. V okamžiku, kdy jsem objížděl konec vodního pruhu , na druhé straně začalo drama. Ledoběžkař Jelen se přiblížil příliš blízko k vodě a propadl se. Za hlasitého povzbuzování ostatních se na chvíli stal středem zájmu fotografů a filmovou hvězdou. Poměrně svižně se mu podařilo dostat na led, ale bez ledoběžky. Všichni jsme se rychle vrátili k obrovské díře plné ker. Honza navrhl, že by se měl Jelen do díry znovu ponořit a nahmatat ledoběžku. Tak se také stalo. Jelen se sice bez viditelného nadšení zajištěn mojí házečkou opravdu ponořil do vody, ale bez úspěchu. Zjevně velmi prokřehlý už nebyl ochoten pokračovat v dalším hledání. Přišla na řadu dlouhá bidla.  První bylo příliš slabé a zlomilo se. Příliš jsme nevěřili, že by se nám podařilo dostat ledoběžku z 2,5 m hlubokého bahna. Honza byl ale neúnavný, přinesl delší a silnější bidlo a tím se mu povedlo ledoběžku nalézt. Po chvíli se stal zázrak a řídítka ledoběžky se objevila nad vodou. Petr přispěchal s druhým bidlem a ledoběžku se podařilo bidlařům dostat k okraji ledu. Pro změnu přišla na řadu lasa. Radek vrhnul laso tak šikovně, že chytil do oka řídítka. Začal jsem mu pomáhat s vytahováním ledoběžky z vody, ale ta se zase zachytila za okraj ledu. Opět nám pomohla dlouhá bidla a ledoběžku nadzvedla. Za společného úsilí bidlařů a kovbojů se konečně podařilo dostat ledoběžku na led, aby se mohla prohánět ještě celý zbytek dne po parádním ledu Vranova.

Neúnavný bruslař     

Honza je naprosto neúnavný průzkumník. Vždy daleko před námi prozkoumával taje, slabiny, ale i naopak silná místa vranovského ledu. Ke konci bruslení ledoběžkaři Jelen a Honza rozdělali na břehu oheň na opečení buřtů. Když jsme přijeli k ohni, zjistil Honza, že má hořčici v asi 1,5 km vzdáleném autě. Nelenil a dobruslil pro ni. Mezitím mu Petr opekl buřta.  Honza přijel s hořčicí, popadl buřt a okamžitě s ním odjel v plné rychlosti za dalšími průzkumy a kilometry. Když jsme už opravdu končili v bítovské zátoce, zjistili jsme se, že pro změnu chybí Petr Špůrek. Honza se obrátil a hbitým bruslením se rozjel Petra hledat. Není divu, že jsem si naměřil 40 ujetých kilometrů, další měli kolem 45 a Honza – hádejte – rovných 70.

Kdo dojede dál

Na konci vzdutí přehrady se uprostřed řeky před posledním obloukem u Podhradí nad Dyjí začala objevovat voda. Jeli jsme podél levého břehu ve stopách Honzy, který uháněl  tradičně daleko před námi. Dojeli jsme k padlému stromu, kolem kterého byl slabší mokvající led. Stopy Honzy prokazatelně vedly přes strom. Kluci měli z překonání stromu evidentně obavy. Namítl jsem, že Honza toto místo překonal. Bylo mi řečeno s patřičným důrazem, že to je ale Honza! Vzpomněl jsem si na už legendární větu, že tady bruslí rusalky, lesní víly, Honza Stodola a jiné nadpřirozené bytosti.  Nicméně jsem se pokusil strom překročit. Vida jde to, a to nejsem nadpřirozená bytost, naopak velmi opatrný bruslař. Ostatní mě následovali dál. Pokračovalo se už po náledi podél otevřené vody. Led začal mírně popraskávat. U schůdků vedoucích z jedné chaty k vodě jsem usoudil, že tady je hranice mé odvahy. Stejného mínění byl Radim. Ostatní se ještě odvážili kousek pokračovat v Honzových stopách. Stejně se, tuším dostal nejdál on. Na druhé straně jsme po proudu po slábnoucím ledu dojeli nejdále k zákrutu za poloostrovem Babka. Dojeli jsme až k naprostému konci ledu, dále až k obzoru byly pouze vlnky. Kluci fotili unikátní záběry na kraji ledu, zatímco já jsem měl hrozný hlad a na židli blízké chaty jsem konečně získal čas, abych si po několika hodinách jízdy snědl svoji bagetu.