“Panenko skákavá, tady je to hezké,” řekl si Kulischek

8. března 1906 dostal Kulischek zakázku od lázeňských hostů. Požadovali velké množství šnapsu a k tomu zcela neobvykle květinu. Kulischek měl samozřejmě větší starost s obstaráním květiny, neboť v tu dobu se daly snadno najít pouze ledové květy, tu a tam sněženka. Nakonec se mu podařilo úkol splnit, lázeňští hosté byli zcela spokojeni. Po Žluté řece se pohyboval jako střela, finanční stráž viděla jenom šedé plochy ledu, Kulischek vždy mizel v dáli. Ani rudé květy neusnadnily celníkům práci.

Když Kulischek vše v pořádku rozvezl, uvažoval, že by v oblasti ještě stanoval. Nečekaný objev náhle změnil plány. Co to nevidí, to je přeci Mondrian, nizozemský malíř, Kulischekův přítel a svérázný bruslař. Jako každý Holanďan i malý Piet bruslil a jeho maminka Antoinette, rozená de Jong dbala na to, aby z Pieta byl solidní bruslař. Správně předpokládala, že tento sport bude zařazen do programu zimních olympijských her. Piet ovšem od malička odmítal jakékoli křivky. Ostatní děti buřtíky bavily, výrostci si bruslemi vyjížděli křivky, po kterých toužili, jen Piet trval na pravém úhlu. Na dětských závodech na krátkou vzdálenost slavil úspěchy, ze všech nejlépe zvládal startovní pozici a rozběh. Ač byla jeho frekvence daleko nejrychlejší, na více než sto metrů neměl šanci. Proto se dal raději na malování, tam s jednoduchými pravoúhlými tvary prorazil.

„Mondrian je v lázních“, zvolal nadšeně Kulischek po objevení Pietova díla na ledě. S deputátní lahví nejlepšího šnapsu hned vyrazil do lázeňského města, aby s Mondrianem zase po čase pobesedoval. Předtím rozhlásil mezi členy finanční stráže, že na ledě se nachází dílo nedozírné hodnoty, potřeboval je něčím zabavit, aby od nich měl v příštích dnech pokoj. Krátce poté začalo sněžit a vzácné dílo nebylo k nalezení.