by Přehrada na Žluté řece
Sraz jsme měli v brutálni dobu – ve 4:40 u nás na Barrandově. Jinak to však v tuto dobu nejde. Cesta na daleký západ je dlouhá a odpolední teploty vysoké. Navíc jsme v tuto dobu netušili, co s ledem dokáže silný vítr. Ještě, že jsme vyjeli tak brzo! Naším prvním cílem byla přehrada na Žluté řece. K přehradě jsme dojeli tradičně přes neuvěřitelně zapadlou osadu Přestání. K ledu jsem dorazil jako první. Můj první průzkum ledu však nebyl moc povzbudivý. U břehu jsem naměřil sotva 2-3 cm ledu. Přesunuli jsme se asi o 100 metrů na východ a tady už to bylo lepší – led o tloušťce asi 5 cm nás pohodlně pustil. Zpočátku jsme jeli kolem zastíněného jižního břehu. Povrch ledu byl velmi kvalitní, blížili jsme se však k oku volné vody. Slunce pomalu osvětlovalo okolní lesnaté stráně. Nás prudce osvětlilo za mírnou zatáčkou v místě, kde jsme se nejvíce přiblížili k vodě. Led tu popraskával a od vody ke břehu vedly menší praskliny. Opatrně jsme toto místo překonali a po silnějším ledu pokračovali dál až k hrázi. Celá zátoka u hráze byla více ve stínu a byl tu bezproblémový silný krásně hladký led. Dalo se kolem hráze přejet na severní stranu a podél ní jet zpátky. Nebyl taky problém přejet napříč přehradou a vrátit se na jižní stranu. Udělali jsme u hráze několik krásných koleček a vydali se nazpátek podél jižní strany. Po návratu k výchozímu bodu se ještě Honza, Radek a Zdenda pokusili dostat dále na západ proti proudu. Led se tam ale výrazně ztenčoval a proto se vrátili. Při přejíždění k jižnímu břehu se Zdenda pokusil přejet malou prasklinu, ta ale nevydržela a byla ulovena první kachna. Zdendovi se naštěstí podařilo rychle vylézt na okolní silný led. Rychle potom spěchal převléknout se k autu. Teplota v tuto dobu byla stále hluboko pod bodem mrazu. Bruslení na Žluté řece nakonec vysoce překonalo očekávání a mohli jsme se těšit na další bruslařské zážitky.
Vodní nádrž Tatrovice
O bruslení v Tatrovicích již v předchozím článku píše Honza. Přidávám k tomu několik mých postřehů a obrázků. K ledu se nám podařilo dojet tak blízko, že Honza byl nadšený, že nemusí udělat žádný zbytečný krok navíc. Už první pohled na led nás uchvátil. Tak dokonalé dlaždice jsme již dlouho neviděli. Navíc se zde střídalo hned několik typů ledu – dlaždice všech možných tvarů a barev. dokonale hladké černé zrcadlo a bělostný tvrdý sněholed. Na jižní straně navíc voda zaplavila mnoho stromů, mezi kterými se dalo krásně kličkovat. Uprostřed přehrady a blízko hráze se vytvořila dvě velká oka volné vody. Kolem nich se dalo dopoledne bezstarostně projíždět. Krátce po poledni však začal sílit vítr. Ještě jednou jsem kolem oka uprostřed přehrady projel, když jsem se však vracel zpátky, byl jsem ohromen . Vítr začal prudce narušovat led mezi okem a břehem. Doslova během několika minut se mu podařilo rozlámat tento pás ledu na množství ker. Něco podobného jsem na vlastní oči nikdy nespatřil. Nedalo se tu z ničeho nic projet, zkoušel jsem se dostat na druhou stranu mezi zaplavenými stromy. S pokračujícím dnem ale slunce narušilo i tento led. Během vteřiny jsem tam stál po kolena v mělké vodě. Snažil jsem se dostat na led kleknutím, ale led se pode mnou prolamoval. Honza na mě volal, abych si na mokrý led lehnul. To se mi však nechtělo, dosud jsem byl mokrý jen po kolena, takhle bych byl mokrý celý. Nakonec se mi na led podařilo vylézt. Jsem rád, že jsem Honzu neposlechl. Stačilo mi jen vyměnit ponožky, do mokrých bot si dát dva igelitové pytlíky a mohl jsem vesele jezdit dál. Jak by řekl můj kamarád Pepa kombinace technického a uměleckého dojmu v Tatrovicích byla naprosto mimořádná. Bruslení na Lipně jsem letos nestihl. Dlouho pro mě byla letošní sezóna spíše zklamáním. Ovšem březen vše mění, bruslení v Tatrovicích tomu dodalo další třešničku na bruslařský dort.
