Třetí, poslední etapa – Letos se na Bajkalu bruslit nedá.

Start dával naději, že posledních 45 kilometrů pojedeme hladce. Bylo to ale jen pozlátko. Led po celé trase nesmírně špatný, domnívám se, že když někdo mluví o ledu na Bajkalu, vychází z informace od místního Rusa: “Ljod plochoj”. A jak dnes nikdo nemluví rusky, vykládá si, že je led hladký 🙂

Kromě vytřásání duše z těla se každých 20 metrů muselo buď kličkovat, nebo zastavit, nebo sebou seknout na polštáři přimrzlého sněhu. Poslední dva kilometry byly obzvláště výživné, organizátoři připravili skvělou cílovou rovinku. V nejturističtějším městečku při Bajkalu, Listvjance, byl veškerý sníh uježděn auty a dalšími vozidly, na bruslích nedalo projet vůbec. Doklopýtávali jsme do cíle, kde měli všichni srandu z toho jak tam sebou mlátíme a led nebo sníh nebo co to vlastně bylo. Z celkových 210 kilometrů byl opravdu pěkný led na maximálně 50 kilometrech. Praskliny se potkávají každých několik stovek metrů, ale ty nejsou vyloženě problematické. Byly zamrzlé, tak se dají přelézt případně přeskočit, záleží na velikosti. Když už nebyl na ledě sníh, tak byl let velice hrbolatý. Většinou kvůli tomu, že při zamrzání foukal hodně silný vítr a led rozbíjel. Většina cesty vedla do koridoru, po kterém se pohybují vznášedla. Trochu sníh odfoukla, ale to bohužel nestačí. Nevím, jestli jsou stejné podmínky každý rok, ale v tomto roce se na Bajkalu bruslit nedá. Možná jezdit po jezeře autem a hledat vyfoukané plochy. Vylézt z auta obkroužit si něco velikosti střední přehrady v Česku a zase pokračovat autem na případnou další plochu. Zkusím zjistit, jestli tohle je běžný každoroční stav, nebo jen letošní anomálie.